Moje cesty Evropou

Úvod

Se ségrou Mončou přemýšlíme o tom, že by jsme spolu vyrazili někam na Balkán, nejvíc se nám zamlouvá Makedonie a tak když má  Monča na konci května odklepnutou dovolenou, je rozhodnuto a to přesto, že zde nedávno při přestřelce mezi policií a Albánci bylo 22 mrtvých a bezpečnostní situace je tady všelijaká. V polovině června tedy vyrážíme na 17-ti denní cestu, během které chceme navštívit hlavně hory a dále památky, jezera, hist. města a otestovat zdejší kuchyni(alkohol nevyjímaje).

Cestopis

13.6. pá - so

Po 16hod vyjíždím z Varů, nabírám ségru Monču v Praze a přes Slovenko a Maďarsko míříme na Balkán.

Druhý den ráno překračujeme hranice do Srbska, kde zanedlouho zjistíme, že nám teče benzín. U pumpy nám obsluha schání automechanika, který za 1hodinu přjíždí a za další hodinu vyměňuje prasklou haďičku. Docela nás natáhl, stálo to přes 2000kč, ale že je sobota a musel prý jet přlijet asi 70km, co se dá dělat, jet s kapajícím benzínem u motoru se nám rozhodně nechce, platíme a jsme rádi, že můžeme pokračovat.

Odpoledne přijíždíme za pořádnýho pařáku do Makedonie, kde se nám podaří najít krásný, ale trochu drahý kemp u Skopje a jak později zjišťujeme máme to i s hlasitou diskotékou do ranních hodin. Kemp patří k hotelu Best Western a zrovna tam maji nějakou oslavu.

A ještě mi k tomu do báglu vytekla Lesana, takže budu mít hezky provoněný věci. Když se daří, tak se daří. No snad už máme to horší za sebou a už bude jen líp.

14.6. ne

Přes Skopje jedeme do Tetova, odkud pokračujeme do hor Šar Planina. U Hotelu Popova Šapka parkujeme a před polednem vyrážíme na 2 denní trek s výstupem na Titov vrv. Přes poledne jdeme po polní cestě, kde se po nějaké době objevý značky. Když projdeme kolem jedné ze salaší, tak se spouští liják s kroupama, schováme se pod malou skalkou a sedíme asi hodinu na bobku a před sebou máme kraví lejno, který se díky dešti rozrůstá k našemu neprospěchu, takže to není žádná sranda, kráva jedna si taky nemohla ulevit někde jinde =D. Když bouřka přejde, tak pokračujeme  po červené značce. Na jednom rozcestí je dokonce ukazatel, ale je spadlý na zemi, takže nám moc nepomůže, ale za nedlouho nám radí pastevci, kudy pokračovat. Prý dál po cestě a až uvidíme jezero tak zahnout nahoru. Značka nikde a tak jdeme dál po cestě, stoupáme a potom zase dál klesáme k nějakýmu potoku. Moc se mi to nezdá a nevím jestli jsem pastevce dobře pochopil, tak se raději vracíme a na louce postavíme stan, už je docela dost hodin. Vidíme odsud horu, na které je nějaká bouda a na Titově vrvu má být meter.stanice, tak je to možná ono. Jestli tam najdeme zítra cestu, tak se tam pokusíme dostat a když ne, tak se vrátíme a budeme se jen tak courat po Šar Planině.

V noci je úplně jasno, takže jdou krásně vidět hvězdy a různá souhvězdí a snad i mléčná dráha, což člověk opravdu může vidět jen v horách, když je ke všemu tak blízko.

15.6. po

Vstáváme po 7hod. a už začíná pražit slunce, vypadá to na azuro. Balíme stan a vydáváme se přímým směrem k hoře s kamennou věžičkou, což by měl být Titův vrv, to, že by to měl být správný směr mi ukazuje i kompas, tedy pokud nelže a kompas nikdy nelže. Včera jsem pastevce asi špatně pochopil, tak pro ty, kteří by se tam někdy vydali: tak stále po značkách a potom co po cestě vystoupáte nahoru na pastviny, tak značka zmizí, ale jakmile uvidíte horu s kamenou věžičkou, vydejte se přímým směrem k ní. Jdeme přes nádherně rozkvetlé louky bez viditelné stezky, ale potom co přebrodíme pár potůčků, tak uvidíme cestu vyježděnou od auta směřující  mezi skály a ta nás dovede téměř pod hlavní hřeben. Po levé straně máme horu Turčin(2702), mezi níž a Titovým vrvem vede stezka, ale my vystoupáme na hlavní hřeben, kde uvidíme i značku v podobě červeného bílého kruhu. Schazujeme bágly a na vrchol vyběhneme nalehko, v 11hod konečně staneme na Titově vrvu (2748), druhému nejvyššímu vrcholu Makedonie. Kamenná stavba, kterou jsme viděli z dálky je bývalá meteorologická stanice, která se opravuje, škoda že jsme sem nedorazili už včera večer, dalo by se uvnitř i přespat.

Uděláme si vrcholová fota a samozřejmě fotíme i okolí a nedeleký vrch Turčin, údolí Lešnica na východě i horská panoramata na západ, kde se tyčí hory v srbský provincii Kosovo.

Zpáteční cestu volíme po značené stezce severní přístupovou cestou, pro nás tedy sestupovou, která je na rozdíl od té východní skvěle značená fáborky nebo značkami, který jsou snad na každých 30 metrech. Stezka obchází okolní vrcholy a u větrného hřebenu Caripašina planina začíná klesat. U potoka si chladíme nohy a dáváme oběd, míjíme stádo ovcí, které hlídají zdejší psi, plemeno Šar planinec, které budí docela velký respekt. Nás už pak čeká jenom závěrečný sestup podél lanovek k hotelu Popova Šapka, lyžařskému středisku zdejších hor. Až teď při sestupu jsme zjistili, kudy se vydat touto cestou, protože od hotelu žádné značky nevedou. Takže pro ty, kteří by se chtěli vydat na Tituv vrch přes Caripašinu: od hotelu Popova Šapka pokračovat od parkoviště dál po štěrkové cestě k hotelu s restaurací, kde je i malý pravoslavný kostelík a pár desítek metrů za ním pokračujte hlavní štěrkovou cestou na louky a ta vás navede na východní (naší přístupovou cestu) a nebo zahněte doprava nahoru po louce podél sedačkové lanovky, na jejímž konci nahoře začíná značená severnější stezka přes Caripašinu planinu. Doporučuji  projít obě varianty, naše výstupová cesta není po celou dobu značena, je ale méně náročnější a v květnu a červnu jsou zde nádherně rozkvetlé louky od macešek, krokusků po žluté petrklíče a barevnosti se tu meze nekladou.

Odpoledne směřujeme přes Tetovo na jih k Mavrovskému jezeru, tedy spíš přehradě, kde se snažíme najít kemp, nakonec v Mavrovu sjedeme k jezeru, sjíždí se tam z cesty u malýho kiosku(je i lepší se zeptat místích dá se to lehce minout) kde je neoficialní tábořiště, pozná se to podle toho, že tu občas někdo kempuje (třeba jako my =DD ) a je tu hrozný bordel. Oni se to asi snaží uklízet tím způsobem, že to hodí na jedno vyhraněný místo a někdy a někdo to spálí, ale mezi tím než k tomu dojde, tak to hezky rozfouká vítr po okolí =(.  Nám se podařilo najít klidné místo pro stan, zkoušíme se v jezeře i umýt, ale je ještě studený. Monča dámička vezme žíňku a já jako kus chlapa se toho nebojím a do vody vlezu. Když večeříme, přidávají se k nám i dva místní psi, jsou celkem v pohodě a tak jim dáváme zbytky jídla a oni nás hlídají celou noc, na rozdíl od psů v Rumunsku nejsou agresivní a docela poslouchaj, když jsem řekl lehni, tak si fakt lehli. Samozřejmě to bylo oceněno psím pamlskem, který jsme si sebou vezli.

16.6. ut

Balíme věci a vyrážíme na sever od jezera do pohoří Korabi, kde se pokusíme zdolat nejvyšší vrchol Makedonie, kterým je Golem Korab. Odbočujeme po rozbité štěrkové cestě směrem na Strezimir, kde nás staví u policejní stanice a pohraničník nám potvrzuje, že se vychází z Pobedy, odkud vede značená stezka, my vidíme značky od Strezimiru a tak se jich pořád držíme, což se ukáže jako chyba. Od policejní stanice, jak později zjistíme, je potřeba odbočit první cestou prudce doleva, my však pokračujeme po červenobílých značkách pořád rovně, cesta je čím dál horší, spíš pro offroad, po 7km přijíždíme k opuštěný policejní stanici a o kus dál cesta končí, tak se vracíme autem zpět za doprovodu psa, který za námi běhá přes hodinu. Místní nás pak navedou na správnou cestu do Pobedy, kde je další policejní stanice, kde necháváme auto a po ujištění, že máme stan, mapu a výbavu na 3 dny v horách, nám pohraničníci popřejí šťastnou cestu a my ve 14hod vyrážíme vzhůru k dalšímu cíly. Značená stezka hned od stanice stoupá lesem k salaši, kde končí hranice lesa a my pořád stoupáme po rozkvetlých loukách prudce nahoru a pak doprava ke skálám. Po sváče pokračujeme po vrstevnici pod skalami a pod sebou máme údolí s potokem a malým jezírkem. Překračujeme pár sněhových polí a potom opět stoupáme po louce a po stále dobře značené stezce míříme vlevo ke skalám, kde teče potok, nad nímž jsou velká sněhová pole, kde se značka občas strácí pod sněhem. Prozkoumáme kudy zítra dál, ale pro dnešek končíme, je 18h a bivakujeme pod skalnatými štíty u potoka nad Kobilino pole, odkud jsou nádherné scenérie na východ i na jih do údolí. Večer se docela ochladilo, tak se nám po těch vedrech bude snad dobře spát za zvuku šumícího potoka.

17.6. stř

Večer sledujeme oblohu plnou hvězd a ve 4:30 vstáváme na východ slunce, ale východ pořádně nevidíme, bohužel je někde v dáli za horama. Vidíme jen jak se rozednívá a  tak znovu zalezeme do spacáku a vstáváme o 4 hodiny později. Po snídani balíme spacáky a vyrážíme vzhůru přes sněhová pole k vrcholu, který už nemůže být daleko. Ve sněhových polích se značka ztrácí, ale zanedlouho jí opět nacházíme. Stoupáme po louce a na hřebenu se stáčíme doprave ke Golem Korabu, kam přicházíme po 1,5hod v 11hod, děláme vrcholové foto u hraničního kamene s kótou 2764m a zjistíme, že značka pokračuje dál. Kousek ji následujeme dolů po skále, ale pak se vracíme stejnou cestou zpět. Počasí je zatím pod mrakem, ale zatím neprší. Fotíme okolí a jezero pod horou na albánské straně a okolní štíty hor a pak sestupujeme. Po poledni obědváme a sestupujeme dolů, když v tom nás zaskočí déšť, který se mění v kroupy a silný vítr. Vybalujeme rychle stan a zalezeme do něj. Je to však na větrném místě a tak když trochu přestavá pršet balíme stan a zkoušíme najít lepší místo pod skálou. Chceme rozložit stan a já zjištuji, že mi vypadla někde tyč od stanu, tak se ji v tom lijáku vydávám hledat, což se mi po 5 min podaří. Konečně stan stavíme, ale jsme promočení a promrzlí, teplota klesla tak o 15ºC, naštěstí po 2 hodinách bouřka přestane a my přemýšlíme jestli zůstat v horách ještě jednu noc nebo sejít dolů. Rozhodneme se pro druhou variantu, protože máme mokrý boty a i přesto, že se vyjasní a sluníčko pálí by jsme boty nevysušily a chodit v mokrých botách další den by nebylo příjemný. A tak scházíme zpátky k autu, kam dorazíme kolem 18 hod. U policejní stanice nás zdraví pohraničníci a náš věrný pes, co s námi hledal cestu ke stanici. Za věčnou oddanost mu dáme psí dobrůtky co si vezeme s sebou. Po rozbité cestě se vracíme zpátky k Mavrovskému jezeru, k neoficiálnímu tábořišti/kempu, kde sušíme věci. Přisli nás navštívit dva hafani, kteří nás tu hlídali předevčerejší noc, dávám jim žrádlo pro psy, které naše psisko doma nechce žrát  a tak mi je přítelkyně přibalila. Místní psi ho hned slupnou a nepohrdnou ani těstovinama nebo chlebem. Když se setmí, tak začíná znova pršet a foukat vítr, takže při představě, jak to vypadá o 1000m výše v horách jsme nakonec rádi, že jsme tam nezůstali. I když jsme si taky užili malý vzrůšo, když od někud začalo pršet do velkýho stanu. A zrovna na Monči straně, kde už spala, takže s mokrým spacákem se přemístila do auta. A já zůstávám ve stanu, když si užít déšť tak pořádně a chčije a chčije.....

18.6. čt

Celou noc lilo a nepřestalo ani ráno, čekáme v autě, ale je jasný, že jen tak nepřestane, takže výstup na Medenicu rušíme a jedeme na jih. V Mavrovu si ještě kupujeme pohledy a jdeme si pro známky na poštu, kde je na dveřích nakresleno zákaz kouření, ale úřednice hulí přímo za přepážkou jak sádrovej ježek. Jdeme na oběd do místní restaurace na Pljeskavicu a špízy a potom směřujeme na Prilep. Přestává pršet a já přestávám sledovat značky, což se mi vymstí překročením rychlostí, překročím rychlost o 15kmh a vypadá to na pokutu 45euro, nakonec je to bez dokladu za 20euro. Pánové policajti měli po 10EUR každý do kapsy, no neberte to. Přejme jim to, lepší než jet někam na poštu s dokladem a zaplatit celou pokutu na poště. U Prilepu měníme peníze, procházíme si město s hezkým parkem se sochou Alexandra Makedonského, věž a rozpadlou mešitu a podíváme se na nedaleký klášter sv.Arangel se zříceninou hradu Markovi Kuli mezi bizarnimi kamennými útvary. V Prilepu marně hledáme kemp a tak nakonec míříme až na jih k Prespanskému jezeru, kde u vesnice Asamati vidíme ukazatel na kemp, o kterém nikdo z místních nic neví, ale jeden pán nás posílá hned dolů k jezeru, kde si můžeme postavit stan. Ono se to místo jako kemp tváří, ale mají tu jen chatičky, který buď už někdo vlastní nebo se možná pronajímají. Pán co nám doporučil postavit stan u vody, mluví dobře rusky a tím se situace zjednodušší. Jestli tu sezona začíná až v létě, kdo ví, ale normální místo pro stany tu rozhodně nemají, i když je to nakreslený na značce před vjezdem do kempovacího areálu. Pán nás poslal k úžasnýmu místu s malou písečnou pláží u zátoky, kde jsme úplně sami, je tu i přístřešek, kde si dosušíme věci a přestože není moc teplo, tak se i vykoupeme. Díky tomu, že Makedonci mají letní a kempovací sezonu až od července, tak se nám hodně věcí kupodivu zjednodušuje a taky díky štěstí, který máme. Když nebudu počítat předraženou hadičku u motoru a pokutu.

19.6. pa

Ráno kolem nás prochází rybáři, ale jinak jsme na pláži úplně sami, je teplo a tak jsme konečně vysušili všechny věci od stanů až po ponožky. Vracíme se zpátky k Bitole, konkrétně do národního parku Pelister, kde si v infu kupujeme podrobnou mapu a pokračujeme do Nižepole, odkud se vydáváme na 2 nebo 3 denní trek. Z Nižepole přímo od parkoviště vede značená stezka ke Golemu jezeru, hned od vesnice začínáme stoupat lesem, kde nám chůzi znepříjemňují vysoké kapradiny a občas se občerstvíme lesníma jahodama. Kromě kapradin tu je také vysoká tráva a nízké kosodřeviny, které se vyskytují i nad hranicí lesa, kam vystoupáme po 2hodinách. Okolní louky jsou nádherně rozkvetlé, což nám zpříjemňuje chůzi, protože dnes se nám nejde moc dobře a cesta lesem nás taky nenadchla. Když máme po levé ruce Mrazamik, znamená to, že se blížíme ke svému cíly, kterým je Golemo jezero, kam přicházíme po 3.5hod. U jezera je chata, která je zamčená, my si vedle ní stavíme stan, jak nám řekla paní v infocentru, tak prý není problém si stan postavit kdekoliv a též u chaty. Když zanedlouho přijíždí správa parku a říkají nám, že se zde stanovat nesmí, tak se přesouváme do chaty, kde strávíme dnešní noc. Hádat se nebudem, komárů je tu docela dost a třeba se nám vysuší i mokrý boty. Před 18 hod se vydáváme na jih k vrcholu Musa 2350m kolem jezírka Orlova bara přes Golema griva. Už od chaty vidíme rozbořné zdi domů a zákopy pocházející z 1.světové války, které jsou i na vrcholu Musy, odkud je vidět i náš zítřejší cíl Pelister. Po 3hod se vracíme k chatě, už se stmívá a ptáme se správce chaty na zákopy a on nám přináší ukázat věci, které našli, náboje, granáty, přilby, lékarničku atd. Správce je příjemný pán, který nemluví anglicky, ale makedonsko-česko, slovensko, rusky se domluvíme a docela mu rozumíme, když nám vypráví o věcech co  tu našli z první světový. K večeři nám udělal i čaj za který nic nechtěl.  V chatě přespávají i dva bikeři z Ukrajiny, který mluví anglicky a makedonsky. Jeden z nich bydlí v Anglii a druhý pracuje ve Skopje na velvyslanectví. Přisedneme si k nim a u večeře, kterou oni měli objednanou na chatě a my klasicky naše konzervy, jíme a povídáme skoro do půlnoci a pak jdeme spát.

20.6. so

Po snídani se loučíme a v 9:30 vyrážíme směr Pelister. Stoupáme kolem Partizanského vrchu k Malo jezero, který spolu s velkým jezerem vytváří takzvané Pelisterské oči. Za Široko stapalo potkáváme v Makedonských horách první turisty a po poledni jsme na Pelistru (2601m), je hustá mlha, tak není vidět ani vysílač, který spolu s betonovým monstrem hyzdí zdejší vrchol. Po obědě vítr mlhu rozfouká a tak můžeme něco i vyfotit a pak už mažeme dolů. Nabízí se dvě varianty, jedna po hřebeni a druhá západní kolem Rovinského potoka, my volíme tu druhou a sestupujeme nejdříve po kamenech a potom přes rozkvetlé louky do lesa, kde po nekonečných serpentýnách klesáme. Kolem 16hod se dostáváme vpravo na lesní cestu a přecházíme dva potoky a u piknikového přístřešku odbočujeme vpravo a stoupáme k Jorgovu kameni. Míjíme lyžařský vlek a kolem 19hod jsme u Jorgova kamene. Marně hledáme piknikové místo nakreslené na mapě, postavit stan se tu nikde nedá, všechno je ve svahu a kamenitý, tak se rozhodujeme najít cestu k Nižepole. Nejdříve to vypadá slibně, značka nás vede lesem dolů, ale každou chvíli je nějaké odbočka označená bíločerveným terčíkem, občas je napsáno i kam vede, ale Nižepole nic. Je po 21hod a už je docela tma, prodíráme se kapradím vysokým jako člověk a směr už spíše odhaduju, vidíme v dálce silnici, ale nedaří se nám k ní dostat a tak raději stavíme stan  a necháme to na ráno a uvidíme, kde vylezem. Po 12hodinách chůze natěžko toho máme docela dost.

21.6. ne

Jak jinak opět nás provází déšť, je 5 ráno a my už stejně pořádně nespíme a ve stanu je voda, tak radši za deště balíme a hledáme cestu k Nižepole. Docela jsme se trefili, vycházíme kousek pod vesnicí a za 1,5hod jsme u auta. Jsme promočený a tak budeme muset sušit, teda jestli bude kdy a jestli se počasí udobří a trošku nám zase bude přát. Thor pěkně zlobí a to dostává dobrůtky, že by se s tím počasím mohl víc snažit. No co větru a dešti se neporučí(Ale jo, nakonec přece jenom poručí, vždyť je to bůh hromu). Jedeme do Bitoli, kde se na jižním konci nachází pozůstatky antického města Heraclea, založeného Filipem II Makedonským. Areál je to nevelký, jsou zde k vidění části lázní, sloupů, celkem zachovalé mozaiky, baziliky a divadlo, byli by jsme zde možná strávili víc času, ale opět hustě prší. takže to přečkáme v autě, kde si na 2hod lehnem. Na oběd si zajdeme v Bitole, dávám si makedonskou klasiku Gravče Tavče, což jsou zapečené fazole a Monča si dává Pljeskavicu se slaninou a k tomu pivo Zlaty Dab. Počasí se vyjasňuje a následuje prohlídka Bitoli podél hlavního bulváru, na náměstí stojí věž s hodinama, dvě mešity blízko sebe, nedaleký chrám sv Dimitrija a procházíme si i starý bazar se 6000 krámky, ale je neděle, tak je skoro všechno zavřený. Je tu krásný park, což není v makedonských městech nic vyjimečného. Dalším cílem je klášter sv. Naum u Ohridského jezera, který založil tento světec v 10.st. a je zde také pochován a byl rovněž žákem sv Cyrila a Metoďěje. Za vstup do kaple se platí poplatek, ale pán prodávající lístky, tvrdí, že jsme dobří lidé a máme dobrou duši, nevím podle čeho to posuzoval, podle vzhledu a vůně těžko, už přes týden jsme neměli sprchu, asi mu nás bylo líto, tak jsme měli vstup za polovinu a Monča dostala malou ikonku sv.Nauma, tak ho Monča pojala za našeho ochránce.. (vysvětlit mému bratrovi toto duchovno a vnitřní cítění by byla ztráta času, to je prostě o auře, což on prostě nikdy nepochopí ach joooo =DD ) (Jenomže Monča nechápe, že nějakej křesťanskej svatej Naum se nikdy nemůže rovnat pohanskejm bohům jako jsou Thor, Taranis nebo Perun, kterým už obětujeme od dovči v Norsku2008). Uvnitř je krypta sv Nauma s množstvím fresek a taky možnost přispět na kapli. Jelikož jsme platili jen jednu vstupenku, tak částku za druhou věnujeme do charity. Klidnou atmosféru kaple, venku vystřídá několik ječících pávů, kteří o sobě dávají řádně vědět. Nás láká také 25min výlet lodičkou k bublajícímu prameni, který sem přitéká z Prespanského jezera skrz pohoří Galičica a vyvěrá z podzemí a napájí celé Ohridské jezero. Voda je průzračně čístá, dá se pít a je to vůbec jedna z nejčistčích říček v Evropě, žijí tady hadi a želvy, ale my bohužel na ně dneska nemáme štěstí, není moc velký teplo a sluníčko taky nesvítí, aby se želvy vyhřívaly. Kemp nacházíme u Gradiště a když píšu kemp, tak nemyslím tábořiště, jak už jsme si zvykli, ale opravdový kemp se zázemím na břehu jezera. Po 9 dnech máme teplou sprchu, paráda. Ale aby jsme se moc neradovali, tak začíná znova pršet. Dávám si rakiji a odlévám i pohanským bohům, jako to děláme na každý dovče, tak snad druhý týden zařídí lepší počasí. (Pro případ, já Monča, prosím i svého Naumíka ať už se trošku vyčasí a je hezky vkuse , přeci jen on je domácí a tak by to mohl zařídit =D )

22.6. po

Probouzíme se do slunného rána a i když fouká vítr je fajn, že nechčije. Míříme na sever do vesničky Vevčani, která v 90. letech vyhlásila nezávislost na Makedonii, což vláda ignoruje, přesto ve Vevčani vydávají pasy a mají svojí vlajku. Vesnice patří mezi nejhezčí v kraji, přes novou výstavbu je zde několik starobylých domů a hezký kostel sv Nikoli a my se ještě vydáváme na okraj vesnice k podzemním pramenům, vyvěrajícím ze skály.

Dnešním hlavním cílem je město Ohrid, kde strávíme celé odpoledne, začínáme obědem, dáváme si Kebabi a Skopskoje pivo a balkánsky salát. Pak už nás čekají památky, první z nich  je římské divadlo, nedaleko ležící archeologická lokalita se základy byzantských staveb, jejiž okolí hyzdí nově se budující ubytovna pro mnichy a škola. Hned nad ní se rozkládájí hradby Samuelovi pevnosti, která vypadá velmi impozantně díky mohutným hradbám, uvnitř toho, ale moc k vidění není. Scházíme dolů k přístavu křivolakými uličkami a každou chvíli vidíme nějaký kostelík. Fotíme si také jugoslávská stará auta Zastava a u přístavu si dáváme zmrzku a užíváme si tý pohody a atmosféry města. Cestou k autu si na náměstíčku prohlízíme 1100 let starý platan, v jehož dutině prý bývávalo malé holičství, ale teď by si toho stromu člověk těžko všiml. Nehledě na to, že teď už to tak trošku změnilo své poslání a je to spíš místo bezdomovců a malého smrádku, jelikož si tady asi občas někdo vykoná i své potřeby, škoda zanedbaného místa.. Nebýt jednoho pána, který nás odchytl a poradil nám, kde strom najdeme, by jsme ho minuly. Z pána se taky nakonec vyklubal majitel hostelu a když vidí, že máme v ruce průvodce Lonely planet, tak nám tvrdí, že jeho hostel je tam taky zmíněný jako doporučený. Jeho hostel i jeho jméno v průvodci opravdu najdeme, jeho jméno je Veliče Šipinovski, pán je sympaťák a ceny za ubytování měl taky dobrý. Prý když vidí lidi, co stanujou, tak jim nabídne ubytováni v hostelu za stejnou cenu jako by stál kemp, tak za zkoušku by to třeba pro někoho stálo, kdyby pršelo, jinak my by jsme kemp neměnili, tenhle kde jsme mi je opravdu super. I když je Ohrid dost turistické místo, nám se moc líbil a můžeme ho jenom doporučit. Po návratu do kepmu se vydáváme po pláži kolem skal po dřevěných chodnících na sousední Oreši beach, pak už nás čeká večeře ve formě pikniku při západu slunce a další pohodový a hezký den zapíjíme dobrým červeným makedonským vínem.

23.6. ut

Trochu si přispíme a snídáme na břehu Ohridského jezera za slunného počasí a dopoledne směřujeme k Bitole, kde si v té samé restauraci dáváme oběd, žebra a velšanici, což je rolka z masa se slaninou a sýrem, balkánský salát a opět je všechno výborný. Odpoledne se vracíme k Prilepu a jedeme ke klášteru Treskavec, k němuž nedávno vedla jen štěrková cesta, ale dneska je tam už asfaltova silnice a my vyjíždíme asi do půlky a zbytek jdeme pěšky za pěkného pařáku. (jojo můj sv Naumík nám to zařídil =D a pak že žádný duchovno neexistuje). Klášterní komplex Treskavec vypadá impozantně z venku, je přilepený ke skaliskům připomínajících různé útvary. Samotný klášter je v součastné době v rekonstrukci, takže za vidění stojí hlavně kostel sv Bogorodice ze 14.st., kde jsou k vidění zajímavé fresky. Klášter stojí na nádherným místě, odkud je krásný rozhled po okolí a také odtud lítají rogalisté. Pár jich nad našimi hlavami zrovná lítá. Kousek od Prilepu leží další klášter, nad nímž se nacházejí ruiny hradu Markovi Kuli, které jsme tu při první návštěvě nestihli navštívit. Na hrad lezeme po skále a až při zpáteční cestě zjistíme, že z druhé strany vede mnohem lepší cesta. Když se vyšplháme nahoru, zjištujeme jak byl hrad rozlehlý, kromě přirozené hradby skal jsou zde k vidění pozůstatky hradeb, věží a z vrcholu jsou nádherné výhledy do okolí. Škoda, že u tohoto hradu kralevice Marka, hlavního hrdiny srbských bohatýrských zpěvů, chybí jakékoliv popisky, nicméně i tak to stojí za prohlídku. Okolní skály, na kterých se prohánějí kozy nebo krávy dost často připomínají různé zvířecí postavy např. tygří hlavu. Pod hradem je skalní útvar připomínající údajně slona, nám to však připomíná nějakýho vodního ptáka. Hned vedle taky vidíme želvu jak si to štráduje po cestičce.

Stan stavíme po týdnu opět u Mavrovského jezera na tom samém ,,našem místě" a když počasí dovolí, tak zítra zdoláme i nejvyšší vrchol zdejšího národního parku, Medenicu.

24.6. stř

Ráno jdeme do centra, ptáme se na autobus do Galičniku, odkud by jsme se vydali přes Medenicu zpět do Mavrova, ale žádný bus tam nejede. Volíme náhradní variantu a tou je výstup na od jížního cípu Mavrovského jezera na Medenicu a zpět. Vycházíme v 10hod a hned na parkovišti se k nám přidá místní pes, kterého Monča pojmenuje Mavrovo. Jdeme kolem hotelu a hned za ním prudce stoupáme po sjezdovce vzůru, čekáme že tenhle úsek odradí psiska a vrátí se, to ale netušíme že budeme pod psím dohledem dalších 8hodin. Stále stoupáme mezi lyžařskými vleky, nahoře, kde se několik lanovek křží, pokračujeme po rozkvetlých loukách, následuje cesta mezi skalisky, kde se nám značka ztrácí a protože není ani zřetelně vyšlapaná  cestička, tak chvíli hledáme. Po obědě, ke kterému máme paštiky, psisko vzorně vylíže obaly a spokojenost je na všech stranách, u nás hlavně že nám zbytky nevytečou do batohou a psisko se též najedlo. Klesáme do údolí, kde se stezka kříží se silnicí, dřevěný ukazatel je schozený na zemi a tak cestu jenom odhadujeme. Jdeme po silnici vpravo, ale nějak se nám to nezdá a tak odbočujeme doleva do kopce a uhýbáme tím se silnice. Na kopci vidíme pána co něco sbírá a když nám poradí směr(,,pravo,, - pořád rovně,, nám sice  moc nadějí nedává) a  pak i přidá radu, že to co sbírá je bylinka dobrá na čaj a dává nám čichnout, voní to jako citron nebo tak svěže citronově. Přesto značku objevíme na polní cestě, ze které odbočujeme opět nahoru po loukách, kde je neskutečné množství kobylek a brouků. Stezka je nezřetelná a občas musíme hledat značku, kterou po nějaké době definitivně ztrácíme a vrchol jenom odhadujeme, ale jistí si nejsme, vlevo je hřeben, po kterém se možná dojde na Medenicu, ale schodujeme se všichni tři Mavrovo,Monča i já, že vrchol nás až tak moc nezajímá a asi hoďku se couráme okolím, fotíme a když se obloha zatáhne, vracíme se zpět, chvíli nás kropí déšť, ale dlouho naštěstí nevydrží. Psisko se nás pořád drží, je přítulnej a docela hezkej, dokonce i když potkáme pastevce s ovcemi, které hlídají psi, tak jde pořád s námi. Kolem 18hod jsme zpět u jezera, na které je nádherný výhled ze zhora od lanovek. Psisko od nás dostává na rozloučenou několik psích pamlsků za věrné služby a my si rozložíme stan opět u jezera. Je hezky a máme dost času, tak se jdeme projít podél jezera směr k zatopenému kostelu sv Nikoli. Ke kostelu je nejlepší cesta od silnice, vede k němu vyšlapaná cestička. K večeři si uděláme čaj z bylinek, které jsme dostali, má trochu citronové aroma, ale chtělo by to bylinek asi trochu víc,chuť je to taková nijaká.

25.6. čt

Po snídani se definitivně loučíme s Mavrovským jezerem a přesouváme se přes Gostivar do Skopje. V Gostivaru chceme v obchodech neúspěšně koupit alkohol, obejdeme asi tři obchody než nás napadne, že v muslimských částech asi ani kapku alkoholu neseženeme.

Naším cílem je jezero Matka, které vzniklo uměle přehrazením řeky Treška. Dáváme si tady oběd a potom se vydáváme na 2hodinovou procházku  po stezce, částečně vytesané do skály kolem jezera. Moc toho však přes stromy nevidíme a cesta začíná být nepříjemná a neprosekaná a tak se vracíme zpět k restauraci, kde si na 2hod půjčujeme kanoe. Vyjíždíme proti proudu jezera Matky nádherným kaňonem, kde náš občas minou výletní loďky s turisty a stěny vysoké několik stovek metrů poskytují nádherné scenérie. My doplujeme až k jeskyni, která je nahoře ve skalách a otáčíme se zpátky a přestože nám to dává zabrat a ačkoliv nejsem vodák, tenhle způsob poznání jezera Matky se mi hrozně líbil a můžu jenom doporučit. Je to mnohem záživnější než chůze podél jezera. Když se vracíme, tak fouká silný protivítr a tak si na závěr cesty pěkně máknem a loďky vracíme v úctihodném čase, skoro na minutu přesně za dvě hodiny. Když předáváme kajaky, tak kluk co je od nás přebírá umí celkem obstojně slovensky, protože pracoval v Bratislavě a ptá se nás jestli jsme byli v jeskyni, kterou jsme viděli ve skále a kam jsme nešli, říká že jsme měli, že je to v ceně půjčení kajaků a lodí a že jsou tam vidět krápníky, ale nás to ani nemrzí, že jsme tam nešli, už jsme pár  takových jeskyňí viděli. Nevadí, projížďka nádherným kaňonem i tak stála za to.

Stavíme se na okraji Skopje v muslimské čtvrti a chceme v marketu koupit alkohol, ale dopadli jsme stejně jako v Gostivaru, ani kapky alkoholu by se tu člověk nedohledal, ani po zlatavém moku pivínku ani známky. Ale pro naši radost není celá Makedonie muslimská a tak ve Skopje přeci jenom nakonec nakupujeme alkohol a ne zrovna málo, 10piv, 4l rakije a 5 vín. Míříme na východ, kde za městem Veles u Motelu Macedonia je i kemp a moc hezký. V motelu nás nechají použít sprchu v pokoji, protože v kempu ve sprchách neteče teplá voda, to je luxus a vstřícnost. K večeři stylově konzervy a otvíráme i flašku rakie a probíráme  naši dovču, do jejíhož konce už zbývají jenom 2 dny. Škoda klidně bych ještě 2 týdny přidal. A opět máme  psí společnost.

26.6. pa

Trochu si přispíme a dopoledne strávíme na antických vykopávkách města Stobi, které bylo ve 4.st.př.n.l. hlavním městem římské provincie Macedonia Secunda. Město má z části zachovalé hradby a archeologové, kteří zde stále pracují odkryly amfiteátr, městké lázně, baziliky a několik paláců, domků, významné jsou také sochy a předměty z helénského a římského období. A na rozdíl od předchozých památek jsou tu dobře udělané popisky jednotlivých objektů a to i v angličtině.

Nedaleko odsud je také vinařská oblast, kde si můžete zajít na prohlídku místního vinařství, my se spokojíme s koupenou lahví vína místní produkce, ani snad nemusím dodávat, že je skvělý. A opět nás provází zdejší psi, na což jsme si už taky zvykli a tak nějak to k Makedonii patří.

 Na oběd míříme do města Štip, které si také chceme prohlédnout, ale silnice se opravuje, tak se trochu zdržíme. Ve Štipu se ptáme kudy do centra a jedna paní nás tam vede a že zavolá neteři, protože umí anglicky a že by nás po městě provedla, což s díky odmítáme a pokračujeme na vlastní pěst. Paní byla hodná, ale trošku neodbytná i ta neteř by opravdu přišla a provedla nás. Hodní to Makedonci. Najdeme si restauraci, kde nám majitel překládá menu, protože je v cyrilici, kterou mi neovládáme. Dáváme si pljeskavici a pastra melia, což je placka podobná pizze s kousky masa, oboje je prostě skvělý, jídlo vychází na 60kč. Procházíme si město, které má mít několik krásných kostelů, křivolakých uliček a malebných domků. Nás ale tohle město nijak zvlášť nenadchlo a to ani zbytky pevnosti tyčící se nad městem na kopci u velkého kříže. Pro nás byl největším zdejším zážitkem jednoznačně výborný oběd.

Východně od Skopje stavíme stan v kempu, kde jsme byli první a teď i poslední noc v Makedonii a tím je kruh uzavřen. Zítra nás čeká závěrečný den dovči a pak cesta domů.

27.6. so

Dnešek začínáme prohlídkou hl.města Skopje, které tvoří široké třídy, monstrozní budovy i sochy. My jdeme podél řeky Vardar a pak přes dva mosty na nichž jsou sochy umělců nebo historických osobností, v okolí Vardaru leží také nár.opera, divadlo, muzeum, hl.náměstí s obrovskými sochami. Kamenným mostem se dostáváme do staré čtvrti Čaršija, kde si dáme oběd, mix různého masa, ale je to v Makedonii poprvé, kdy to za moc nestálo. Na kopci se tyčí hradby pevnosti Tvrdina Kale, ale uvnitř jsou to zarostlé ruiny a velký bordel.

Odpoledne cestujeme na severovýchod přes Staré Nagoričane ke kopci Taticev Kamen, na němž se nachází megalitická observatoř Kokino, stará až 4000 let. Na skalnatém kopci vytvořeným vulkanickou činností, není na první pohled nic k vidění, ale díky info cedulím zjistíte jak v pravěku určovaly podle zářezů ve skále pohyb měsíce i slunce, označovaly slunovrat i optimální dobu sklizně.

Naší poslední zastávkou je městečko Kratovo, kde právě probíhá festival a tak je tu živo i večer. Tohle hornické město ležící ve svahu je známé svými kamennými věžemi a mosty a zvládneme ho projít za slabou hoďku.

Před půlnocí překračujeme hranice a loučíme se s Makedonií a přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko směřujeme k domovu, kam přijíždíme kolem 22h.

Závěr

Až na pár drobných nedostatků (jedním z nich bylo počasí, které mohlo být o trochu lepší, strávit jeden den koupáním u Ohridského j. by fakt bodlo), nás Makedonie uchvátila a na tuhle dovču budeme dlouho vzpomínat. Úžasný byly opuštěný hory s nádherně rozkvetlými loukami, který jsme měli téměř sami pro sebe, průzračně čistý jezera, milý a ochotný lidi a v neposlední řadě výborná a levná kuchyně včetně alkoholu. No a to co platí v Makedonii o lidech platí i o psech, taky milý a ochotný (podělit se s vámi o vaší svačinu), psiska byli fajn a to tak, že Monča zvažovala, že by jednoho propašovala přes hranice (jako by nestačilo, že jsme 6ti-násobně překročili povolený limity alkoholu).

No prostě a jednoduše, skvělá dovolená za skvělý prachy aneb hodně muziky za málo peněz. Když nebudu počítat opravu auta+pokutu (3000kč), tak nás dva to vyšlo sakumprásk se vším všudy na 17000kč.

Praktické info

100 mak.dinarů=44kč

LPG 25din=11kč

kemp Gradiště 700din=300kč

kemp u motelu Macedonia 18euro=500kč

oběd 120-200din=60-90kč

nákup na tržišti(4mer,4rajč,2papr) 40din=20kč

1 kop zmrzliny 25din=11kč

pivo 70din=30kč

1l rakije 450din=200kč

vstupy:

Heraclea 100din=45kč

Stobi 120din=55kč

Ohrid Sam.pevnost 30din=15kč

Ohrid arch.lokalita 100din=45kč

výlet lodičkou u Sv.Nauma 600din=270kč

kaňon Matka-kanoe 1os 2h 600din=270kč

najeto  4500km